Můj příběh

Moje první blízké setkání s hlínou proběhlo už na základní škole. Žili jsme tehdy v rodinném domku v Podkrkonoší a bagr nám právě rozšiřoval cestu ke stodole. Zůstala po něm halda zeminy – nic zajímavého – tedy až do chvíle, než zapršelo. Voda se do jílovité zeminy nevpíjela a vytvářela červená jezírka. Fascinovaně jsem si s barevným blátíčkem začala hrát. Nejdřív jsem si ho nechávala jen klouzat mezi prsty, později jsme se sestrou modelovaly postavičky, zvířátka a dokonce i mističky, které jsme nechávaly uschnout na slunci. Mamince se ale naše blátivé řádění příliš nelíbilo, a tak halda s červenicí postupně zarostla trávou a já na své okouzlení barevnou hlínou zapomněla.

O patnáct let později mi ale tahle vzpomínka prolétla hlavou. Situace mě tehdy přiměla vyměnit příjemně malý Dvůr Králové za stotisícové Ústí nad Labem a rodinný dům se zahradou za garsonku v paneláku. Sice jsem se vracela do rodného města, ale nikoho jsem tu už neznala. Přicházela jsem čerstvě rozvedená se dvěma dětmi a měla jsem co dělat, abych nás uživila a splatila dluhy z nepovedeného manželství. Často se mi stávalo, že jsem šla po městě a brečela.
A v takové chvíli mě na autobusové zastávce upoutal letáček, který nabízel kurz keramiky. Vzpomínka na čirou radost z čerstvě odbagrované zeminy mě přiměla opsat si číslo. Tehdy na kurz dorazila spousta dětí a já. Lektorka se starala hlavně o děti, ale dala mi kus hlíny a nechala mě tvořit. A jak jsem tak modelovala válečky a slepovala je do mističek, spadlo ze mě všechno napětí. Domů jsem přišla s čistou hlavou. Hlavně jsem ale věděla, že tohle chci dělat!

Po večerech jsem načítala knížky o keramice a pátrala po dalších kurzech. Postupně jsem se naučila točit na kruhu a glazovat.
První dílnu jsem si zařídila v prádelně našeho paneláku. V té době jsem se už díky různým kurzům obklopila i podobně naladěnými lidmi a s partou kamarádek jsme nabídly naše první misky, hrníčky a zapichováčky na jarmarcích. Zájem lidí mě povzbudil do další tvorby a začala jsem si v keramice hledat vlastní cestu. Nikdy mě třeba nepřitahoval subtilní porcelán, ale pevná odolná kamenina – pálená na vysokou teplotu a navíc z hlíny z místních zdrojů.

Zásadně mě ovlivnilo setkání s Mirkou Randovou, keramičkou, která v minulosti působila ve Spojených státech a přivezla odtud u nás pozapomenuté technologie. Právě ona mě inspirovala k míchání vlastních glazur z jílů, které sbírám v okolní krajině, a zároveň mě nadchla pro výpal v přímém ohni.

Od elektrické pece z panelákové prádelny jsem se totiž přes plynovou pomocnici dostala až k vlastní peci na dřevo. A neměnila jsem pouze pece. Z paneláku jsem se přesunula do domku se zahradou, ze samoty do nového manželství a z Podkrušnohoří do Frýdlantského výběžku.
Opustila jsem postupně i všechna „hlavní“ zaměstnání a v malé příhraniční obci Andělka se teď věnuji keramice naplno.

Už teď, když se náhodou ocitnete ve větrném kraji pod Jizerskými horami, se můžete zastavit i v mé dílně, prohlédnout si výrobky a ochutnat z nich třeba kafe.